ivana.

Koho koučuju?

​

Lídry, trenéry, rodiče, děti a všechny, kteří se někde zasekli.
V tvorbě, v rozvoji, v sobě.

 

Jak koučuju?

Kreativně a k vyšší kreativitě. „Dotkni se sebe,
diskomfortu i nebe“ - tak pracuju i žiju.  

Proč koučuju?

​

Protože to umím, miluji a vidím dobré výsledky. 
Protože mým posláním je pomáhat lidem v rozvoji. 
Protože všichni lidé mají krásný potenciál a někteří
se jen v rozvoji zbytečně brzy zastavili. A také proto, že jsem se na tuto krásnou profesi poctivě připravovala u nejlepších učitelů, prošla náročnou certifikací a se sebevzděláváním jsem nikdy nepřestala. 

​

Jaké mám zkušenosti s koučováním
a co mě na tom nejvíc baví?

​

Dlouhé a bohaté. V koučinku mám čerstvé zakladatele start–upů, vysoké i liniové manažery, rodiče, sportovní trenéry i umělce na volné noze. Nejvíc mě baví, že jsme tolik rozdílní, že je nekonečné množství cest i cílů, že každý názor zaslouží respekt, že nikdy nevím, kudy to povede a co zafunguje. Že mě pořád něco překvapuje, ale už nevyvádí z míry a že je pořád co se učit. A že mi lidé věří, což je fajn a zároveň obrovský závazek. Že pomáhám. A že dostávám někdy i moc hezké zpětné vazby. Z poslední doby mě nejvíc potěšila věta, která zazněla při týmovém koučinku: „Radku neblázni, vždyť víš, že Iva k nám
vždycky přistupuje tak, že jsme dobří a všechno dokážeme!“. A ano, to je můj základní postoj: že každý
z nás je dobrý a hodně toho dokáže.

​

 

Jaké slova a pocity mě napadají, když si představím
svou koučovnu?

Zvláštní až jedinečný prostor, klid, létající obrazy.

​

Proč píšu blog?

​

Protože toužím být užitečná, jak nejvíc můžu. Protože cítím
potřebu dělat trochu osvěty, aby bylo víc vnímané krásy,
radosti a tvorby. Aby lidi tolik neblbli v rolích lídrů i rodičů,
aby potenciál rozvíjeli a ne zadupávali a aby bylo ve světě
víc porozumění než radikálního rozdělování. Protože chci
zanechat stopu. A taky proto, že tak třeba nakonec
přece jen napíšu tu knihu.