Já být dítě, tak zdrhám. / O chobotnici.

Nedávno jsem šla kolem dětského hřiště. Z dálky to vypadalo jako veselý mumraj, zblízka to bylo horší jak ve škole. Dospělí vysílali v každé vteřině k dětem miliony pokynů. Některé byly spíš úsměvné: „Nehraj si s kyblíčkem, zkus radši bábovičky nebo tu chobotnici!“, další už trochu hrozivé: „Neklekej si do písku, ať se neušpiníš!“ a z jednoho mi bylo přímo do pláče: „Vůbec nezkoušej lézt na tu skluzavku, víš, jaký jsi nešika, určitě spadneš!“

Ano, vybrala jsem ty horší, ale i tak to je realita. Až příliš často kolem sebe slyším, jak takovými či podobnými pokyny dospělí děti nejen zahlcují a brání jim tak ve svobodné hře, ale hlavně tak oslabují jejich odvahu a sebedůvěru, dva z hlavních atributů pro plný a tvořivý život.

A jak jinak?

Ať si dítě hraje s kyblíčkem nebo chobotnicí, je to jeho volba, má nějaký svůj záměr a na nás dospělých je pouze zajistit bezpečnost a jeho záměr respektovat a podpořit.

Na písek chodíme proto, aby děti poznávaly nové materiály, povrchy a struktury a u toho je třeba se ušpinit a vidět co ten materiál udělá s kalhoty.

A skluzavka? „Hurá jdeme to vyzkoušet! Bude-li potřeba, tak tě přidržím, ale hlavně to skvěle pofrčí a ten pocit dole!“

Já být dítě na hřišti plném pokynů, tak zdrhám, abych si uchránila svůj prostor pro svobodné sebevyjádření – tolik cenný pro náš spokojený život. Dítě neuteče, dítě ho potřebuje od nás dostávat.

Schopnost svobodně tvořit totiž vede děti k blahobytnému životu plnému nových objevů i touze pomáhat, udržuje rovnováhu svobody a odpovědnosti, pomáhá odvaze a soustředěnému výkonu.

A pointa? Odkrytí vlastní kreativity je srdcem výchovy šťastných, vyrovnaných a úspěšných dětí.